Jak (Ne)dělat odbory

Jsem zaměstnanec dopravní firmy sídlící v Ostravě, která se zabývá těžkou a nadměrnou dopravou. Velmi často se setkávám z názory řidičů kteří své zkušenosti presentují na různých diskuzních fórech. Jsou nuceni pracovat za podivných podmínek. Vyplácení velmi nízké základní mzdy, kdy je ,,zbytek" peněz pokoutně vyplacen ,,na ruku" mimo oficiální účetnictví firem, se stal v Česku už jakýmsi standardem. Je to bohužel jen počátek jakéhosi začarovaného kruhu ve kterém se potácejí tisíce řidičů! Účelem je mít svého zaměstnance v hrsti. Pomocí různých srážek za nedodržení nesplnitelných termínů či za nadspotřebu pohoných hmot se velmi rychle dostávají tito řidiči do určitého presu, který řeší většinou tím, že začnou porušovat nařízení platné v dopravě. Tady se dostávám k základní otázce. Koho považovat za viníka vzniklé situace, firmu která nastavila takovéto podmínky kdy je jasné, že to musí zákonitě vést k těmto koncům? Či řidič který je zodpovědný za svou práci, zná všechny předpisy zákony a přesto je nakonec poruší. Ačkoliv se odpověď zdá složitá a vedou se o ní nekonečné diskuze na internetu, zákon hovoří jasně! Zaměstnavatel nesmí svého změstnance tlačit do tzv.prekérní formy práce. U dopravců jde zejména o nařízení 561/2006 ES, kdy je jasně stanovena povinnost dopravce plánovat pracovní cestu osádek tak aby se nedostávaly do kolize s tímto nařízením. Tolik k teorii...
Praxe je bohužel zcela opačná. Dopravci si stěžují na nepoctivé konkurenční prostředí, kdy poukazují zejména na to, že právě konkurenční firma obchází platná nařízení a zákony, tím si snižuje náklady. Řeší to tedy většinou tak, že začnou jednat stejně. Často jsem mezi řidiči poslouchal názory, že je už potřeba,, něco" s tím udělat. Typicky české slovní obraty. Někdo by mněl něco udělat. Kdo? A co konkrétně?? Zatím vím, že většina mých kolegů řeší situaci tím, že změní své působiště, aby po nějakém čase zjistili, že v nové firmě je to podobné né-li horší. Čest vyjímkám. Nebo půjdeme všichni pracovat za hranice??? Mají tam lepší pracovní podmínky? Zřejmě ano.. Proč asi? Je to tak, že bychom rádi jedli z evropského chleba, ale když se v potu zadělávalo těsto, nebyli jsme u toho. Je zde jediná cesta jak pro sebe a naše následovatele nastavit slušné pracovní podmínky. Budeme se muset tady u nás doma postavit svému strachu, obětovat své pohodlí a především opustit své zastaralé pracovní návyky.
Konkrétně v naší firmě se šířila nespokojenost řidičů jako lavina. Vedení podniku řešilo situaci , ne zrovna v rukavičkách. ,,Krize" která zasáhla celý svět v roce 2009 navštívila o něco později i naší firmu. Snížení základní mzdy, snížení zahraničního stravného, propouštění zaměstnanců atd. Vedení podniku využilo všech zákonných úlev, které narychlo vyprodukovala tehdejší vláda, ovšem ne k udržení pracovních míst, pouze si tímto způsobem sanovala ztrátu svého zisku. Na sklonku roku 2010 se řidiči rozhodli založit ve firmě odbory. Uložit
Zásadním důvodem k tomuto kroku bylo, pokusit se navázat sociální dialog s majitelem firmy. Zastavit propad mezd, omezit propouštění zaměstnanců dohodnout se na důstojné kolektivní smlouvě. Bylo nám zřejmé, že firma má dostatečné rezervy, aby ustála hospodářskou krizi bez větší úhony. Vyžadovalo to ovšem lepší komunikaci mezi vedením podniku a zaměstnanci. Změnit pracovní návyky jak samotných řidičů, tak dispečerů a v neposlední řadě i vedení podniku. Byla tu šance na změnu,která by vedla k vyšší efektivitě páce, přitom za férových podmínek pro všechny strany. Šance, pro samotný podnik překročit svůj stín postkomunistického molocha.
Zde končí idyla, kdy se pár odhodlaných rozhodlo udělat ,,něco".
Nejenom, že majitel firmy s námi nenavázal jakýkoliv dialog natož sociální :-) Nestál o žádnou změnu. Proč také. Nedostal se do žádné finanční tísně jako většina jeho zaměstnanců, spíše naopak. Také vedení podniku, dispečeři, mistři provozu nepotřebovali nic měnit, měli své jisté a chvilku do důchodu. A nakonec i řidiči nechtěli nic měnit (krom výše svých příjmu). Ovšem- zjistili, že by musel každý z nás něco obětovat a hlavně nikomu se nechce začít u sebe. A každý přeci věří, že se vrátí staré dobré časy..
Majitel firmy si tedy začal jednotlivě zvát své zaměstnance k ,,pohovoru" kde se ochotně tito členství v odborové organizaci postupně vzdávali, některým stačilo něco slíbit, jiným pohrozit. Ti, kteří nechtěli nebo se dokonce odvolávali na svobodu a demokracii, byli převedeni na horší práci tak aby sami podali výpověď z pracovního poměru a když ani tohle nezabralo, hledala se záminka k vyhazovu. Našli se i takoví ,,kolegové" kteří se neštítili situace využít pro svůj prospěch. Konečně kolaborace a udavačství se táhne českými luhy a háji od nepaměti. Mít něco hned a sám pro sebe je mnohem jednoduší než držet pohromadě a vyjednat možná méně, ale pro všechny a na delší čas.
Zanedlouho bylo jasné, že kdo se veřejně přihlásí k odborům, tak ve firmě prakticky skončil. Majitel firmy tak absolutně ignoroval Zákoník práce o listině práv a svobod naší ústavy nemluvě. Ruku v ruce s tímto jednáním se ale také změnila celková nálada v jeho vlastní firmě. Vzájemná nedůvěra, udávání a následná persekuce zaměstnanců uvrhlo firmu zpět do padesátých let minulého století. Paradoxně z nastalé situace začaly těžit konkurenční firmy z okolí. Ne náhodou, jejich majitelé svého času vyzývali k boji s odbory ,,za každou cenu".
Proč se majitelé firem v Česku bojí odborů?
Nejčastěji jsem slýchával : Je to moje firma a moji lidé, budu si dělat co chci a nenechám si do toho mluvit a od Vás už vůbec ne! Odboráři jsou komunistický výmysl, který se měl zrušit hned po revoluci. Mám právo si rozhodnout, koho budu zaměstnávat a jak dlouho a Vás už nechci. Rovné zacházení je komunistický přežitek.
Realita je mnohem jednoduší, ve firmách kde odbory působí jsou až o 30% vyžší mzdy a menší fluktuace zaměstnanců. Takže jde zkrátka o peníze-jak jinak. To pochopil velmi rychle také Adolf Hitler, když v Německu v roce 1933 zakázal odbory. Potřeboval rozbít a ovládnout jednotnou dělnickou třídu. Jak to dopadlo, už dnes všichni víme. Odbory nevymysleli komunisté, ale dělníci v amerických docích ve dvacátých letech, kdy nebyly žádnou vyjímkou celodenní směny za minimální mzdu a dokonce bití dělníků kteří již neměli dalších sil na práci. ,,Moje firma-moji lidé, budu si dělat, co chci" to bylo zřejmě také heslo tehdejších rejdařů.
Dnes žijeme v jednadvacátém století, alespoň podle toho co říká kalendář. V mnohých podnicích v Česku, ale bohužel vládnou ještě dnes přežitky dob minulých. Lidé často pod tlakem půjček či úvěrů jsou nuceni pracovat mnoho hodin denně za nízké mzdy. Často přistupují na prekérní formy práce. Až 95% všech zaměstnanců nikdy nečetlo Zákoník práce. Nikdy si nepřečetli žádnou z norem, které jim dal zaměstnavatel podepsat. Proč?? Je to prostě vlastní pohodlí, strach a neochota změnit své pracovní návyky. Kruh se uzavírá, zanedlouho budou z těchto zaměstnanců chudí důchodci a systém se zhroutí. Poté jejich zaměstnavatelé nasednou do svých letadel a opustí tuhle spálenou ožebračenou zemi. Mají se kde uchýlit, již dnes mnozí z nich kupují nemovitosti ve spojených státech. Tam je přece dobře! Paradoxně už nevadí, že Amerika dala tenkrát světu odbory..
Někdy je prostě lepší než stále naříkat a nadávat na poměry, udělat alespoň ,,něco"

Jaroslav Sedlář

Banner