Jak jsem vozil železo v Anglii

Jak jsem vozil železo, aneb jiný úhel pohledu na práci řidiče v Anglii

 Jednoho úterního rána, mě vzbudil budík kolem osmé ráno. Vzhledem k tomu, že jsem ten den nikam nespěchal, tak jsem ho zaklapl a otočil se, že ještě několik minut podumám. A jak tak hloubám, tak začal zvonit telefon. Jakmile ho zvednu, tak se na druhé straně ozval zákazník a jestli mám volno a jestli jsem dostupný a jestli bych se nemohl rychle dostavit do nejmenované ocelářské firmy co nejdřív aspoň na tento týden. A protože peníze na stromě nerostou, tak jsem souhlasil a s odpovědí budu tam, jak jen to bude možné, jsem pomalu začal vstávat.

Cestou na firmu jsem se ještě dozvěděl, že se jedná rozvoz železa na Flatbed (valníku). Po příjezdu jsem se nahlásil v kanceláři, kde po představování a kontrole mého řidičského průkazu, jsem byl proškolen. Nejdůležitější věc školení: „Když se zraním a klidně i drobně, tak to musím hlásit neodkladně v kanceláři!!!“ Na hale musím mít na hlavě přilbu a chodit po vyznačených trasách. A když si stoupnu za některý ze strojů, co tam jsou, tak mě ten stroj zabije. Hned mi hlavou proletěla myšlenka, jak rychle to potom musím jít nahlásit. Naštěstí mé druhé já mě zabrzdilo a řeklo: buď ticho, nebo zas budeš za drzého. Všechno toto bylo završeno tím, že jsem podepsal spoustu bezpečnostních dokumentů a taky dokumentů o řízení vozidla, kde jsem se zavázal, že je všechny budu dodržovat. Pak už jsem jen dostal klíče od kamionu a manager mě vedl na nedaleké parkoviště na kopec převzít auto.

Na parkovišti mezi návěsy mě čekal DAF z roku 2005 a měl pěkný airbrush a k tomu rampu nahoře i dole. Na pohled pěkný. Šéf mě tam s ním nechal sám a až ho zkontroluji, ať s ním přijedu dolů před kancelář.

Při kontrole jsem to bral důkladně, protože u starších aut a malých firem člověk nikdy neví. A taky jsem si dával pozor, aby to nebyla bouda, když mě potřebovali tak narychlo. Už při kontrole jsem si všiml, že je tahač tak dobře zaparkovaný mezi návěsy, že bych to spíš nazval ježek v kleci. Někdo totiž nechal prázdný návěs tak, že se nedalo vyjet. Chvilku jsem kolem toho chodil jak Uctívači Ginga, abych přišel na to jak dostat ježka z klece ven. Taky jsem si říkal, že to je asi právě první zkouška jestli umím jezdit a jestli se z toho dostanu. Nakonec se mi to přes jeden fígl povedlo a já si jel převzít papíry od nákladu a zapřáhnout prázdný návěs (právě ten, který mě blokoval), a už jsem jen čekal než mě naloží ocelovými sítěmi na stavbu. Při nakládání jsem prolezl kabinu a vyskládal jsem si venku všechny kurty a přitom jsem zjistil, že mi na tahači odešla jedna žárovka na koncovém světle a také, že mi chybí v kabině značka výšky celé soupravy.

Po naložení mi říká desťák a manager výroby v jedné osobě ať to zakurtuji. V duchu si říkám: „ A proč si myslíš, že tady mám vytáhlé ty kurty.“ Ale abych kontroval, tak mu říkám, že mi nesvítí jedno koncové světlo a že nemám v kabině výškovou značku. On se pojal do opravy světla a na výškovou značku mi řekl, že tady se na to nehraje. Říkám si jo? Tak to mě ještě neznáš. Kolegové co mě znají, mi říkají pan VOSA. Podle Anglické vyhlášky musí mít každé vozidlo, které má výšku 3 metry, anebo je vyšší, umístěnou v kabině vozidla na viditelném místě z pozice řidiče, značku aktuální výšky celé soupravy. Když řidič připojuje návěs, musí zkontrolovat aktuální výšku návěsu a podle toho změnit ukazatel výšky v kabině. VOSA za to ráda dává pokuty.

Desťák a manager výroby v jedné osobě opravil světlo, za co jsem mu poděkoval a on zmizel. A já dokurtoval náklad. A hupkydupky do kabiny auta, že si zajedu před kancelář pro značku výšky soupravy. Otočím klíčem a ono nic. Né jako že by se nechtěl otočit motor. Ono vůbec nic. Ani nenaskočila žádná kontrolka, žádný test před startováním. Nu což, mrknu k spolujezdcovi a tam na podlaze vidím pojistku. Tak odklopím dekl, kde jsou pojistky a tam chybí asi osm pojistek.

Anglický řidič musí před vyjetím zkontrolovat spoustu věcí, ale pojistky naštěstí v tom nejsou, tak jsem byl klidný. Jen jsem zjistil, že desťák a manager výroby v jedné osobě použil právě pojistku od spínací skříně. Tak jsem tedy zavolal do kanceláře, co se stalo a rovnou jsem jim řekl, že potřebuji také značku výšky soupravy. Manager řekl, že vše zařídí a já si v klidu posvačil. Za dvacet minut přišel desťák a manager výroby v jedné osobě, a vytáhl nějakou méně potřebnou pojistku, a dal ji do míst pro spínací skříň a já vyrazil před kanceláře, aby mi zajistili výšku kabiny a dali výškovou značku. Upozornil jsem je, že aby byla splněná legislativa, tak stačí, když mi to vytisknou na tiskárně.

Za dalších patnáct minut to konečně zjistili a vytiskli a já mohl v klidu vyrazit přes BlackwallTunnel do centra Londýna. BlackwallTunnel jsem použil také proto, protože tam mají lasery, které ověřily, že vytištěná výška je správná.

Adresu vykládky jsem měl na staveništi v centru Londýna, kde jsem víc jak dva roky bydlel, takže navigaci jsem ani nepotřeboval. Ale já ji mám zapnutou, abych si měl s kým cestou pokecat. Nikdy jsem ty uličky, kde jsem bydlel, neprojížděl kamionem, ale všechno je jednou poprvé a hlavně buď se to dá projet, nebo nedá. Jinou variantu neznám.

Jak veliké bylo pro mě překvapení, že tam kde před několika roky nebylo, žádné staveniště, tak tam bylo najednou stavenišť sedm ( což jsem zjistil až později ). Ulice na které jsem měl být, byla ještě kvůli staveništi uzavřena, přesto se mi k této ulici podařilo dostat. Teď ještě zastavit tak, abych neblokoval ulici a jít se zeptat jestli jsem tady správně. Ups, nejsem, musím dál a hned do leva a tam to prý je.

Když vidím to odbočení do leva, tak je to ta situace, kdy si řidič říká Shakespearovu větu jet či nejet. Ale což, buď to vyjde, nebo ne. Zabrat maximum doprava, ale nechat něco i pro ocas návěsu, nadjet co to jde a nacukat a jedem dál. Hlavně všechno kontrolovat, i ty značky, které jsou umístěné v tom nejnevhodnějším místě. Pane, nebojte se, z toho vašeho BMW vám udělám krabičku od sirek až příště. Všechno vyšlo. Bomba jsem tam. Hned se jdu zeptat, jak to budou skládat. Uups. Ne tady to není, prý je to tam, kde jsem byl před tím, ale trošku jinde.

Nevadí, couvnout to nejde, s tím jsem počítal, přede mnou je pěkné T to je můj únikový plán. Šířka stejná, ale některá auta navíc. Jak já říkám pravá, levá, pravá, levá? Dáme pravou. Kvůli dvěma autům si nemohu ani nadjet ani nacukat a do leva je to stejně slepý. Tak jdu do toho. A už to vidím, návěs se stáhl tak blízko ke značce, že toto nedám. Vysedám a jdu to obejít. Za mnou už se tvoří kolona. Vzdálenější auto, které mě blokuje, má řidiče, který se sám nabízí, že mi uvolní místo. Je hodný, ale já potřebuji spíš to druhé auto, které stojí tam, kde nemá co dělat. Mám šťastný den, řidič je tam. Slušně jsem ho poprosil, ať odjede. Teda chtěl jsem mu říct něco daleko horšího, ale protože podobné situace zažívám často, že někdo zaparkuje auto tam, kde nemá a já pak nemohu projet a ještě k tomu odejde na půl dne pryč, tak jsem rád za každé auto s řidičem. Nejhorší bývají neděle, kdy lidi jdou do kostela, ale to je jiná kapitola.

Něco podobného se opakovalo vícekrát, když až na po páté jsem našel správné staveniště. Někdo může říci, že jsem dobrý ze sedmi stavenišť až na po páté. Já to tak nevidím, protože ty dvě byly trošku víc bokem a skoro vůbec nepravděpodobné, že by to byly staveniště mé vykládky.

Tak už jen odkurtovat, schovat kurty. A hned jdu za stavbyvedoucím, že jdu na oběd, že stejně musím mít pauzu a že jim se skládáním vůbec nepomůžu, protože jsem jen řidič a mám školení jen na ježdění a uchycení nákladu, aby mi cestou nespadl. Vazačský kurz nemám. Tak páček shledáček a dřív jak za hodinu mě neuvidíte.

Není nad správné plánování. Když přicházím zpět po hodině, tak akorát zvedají poslední síť. A já odjedu kousek bokem, aby i domíchávač mohl splnit svou misi. A já už jen upevním podkladní hranoly. A vyrážím zpátky na firmu, kde mě má čekat další návěs s ocelí pro jinou stavbu.

Když mi v 19:00 na firmě desťák a manager výroby v jedné osobě předává papíry, tak se ho ptám, jestli tam někdo bude, že už je sedm večer. On říká, že na mě čekají. Tak jo a vyrážím. Celou cestu z toho mám srandu, protože jsem zásoboval dřív stavby a vím, jak to v Anglii na stavbách funguje. Cesta ubíhala v pohodě, zase jsem to vzal přes BlackwallTunnel, pak na vnitřní okruh a pak na sever Londýna. V hlavě jsem si plánoval cestu s ohledem na noční omezení v Londýně a vycházelo mi, že tam to ještě stihnu a zpátky budu muset nejkratší cestou na noční povolené trasy a pak už to nějak vyřeším.

Už když se blížím, tak je mi to jasné. Stavba je sice veliká, jsou tam tři vysoké jeřáby, ale žádný nevypadá na to, že by tam někdo byl. U brány se nedá zaparkovat, tak jedu do nedaleké industrialzony, kde se otáčím. Překvapuje mě tam dobrých deset kamionů na rumunských značkách, kteří tam nocují. Je mi to jedno, ale co si pamatuji značky, tak jsme v zóně, kde se nesmí parkovat od osmi večer do rána auty nad 3,5 tuny. Ale neřeším to. Zajedu před stavbu a po zjištění od ochranky, že tady nikdo není, tak volám šéfovi a otáčím se a jedu zpět na firmu. Připomíná mi to, když jsem před roky vozil po Anglii kamení tam a zpátky. Teda já vždycky někam dojel na stavbu a oni už končili a tak jsem to vezl zpátky. To už jsem potom další den vždycky znovu zapřáhl návěs a ptal se toho kamení, tak kam se dneska podíváme, včera jsme byli u moře, dneska si zajedeme na výlet někam do hor a do večeře budeme zpátky. Upozorňuji, že jsem tehdy vozil pořád jeden a ten samý náklad. Když se daří, tak se daří.

Cestou zpátky jsem byl už unaven a tak jsem to vzal po London orbital M25 přes DartforCrossing, což jsem neměl dělat. Tehdy jsem objevil další kouzlo tohoto kouzelného auta. Na své stáří totiž polovina spřežení utekla na pastvu a ze zbylé poloviny půlka pochcípala a ten zbytek, i kdyby chtěl, tak už to nevytrhne. A když k tomu přičtu plný náklad 43,5 t celkové hmotnosti, výsledek byl žalostný. V některých kopcích na dálnici jsem dosahoval i závratné kosmické rychlosti 40 km/h (opravdu jsou to km/h a né m/h) a na slavnémQueen Elizabeth II Bridge ( DartfordCrossing ) i přes pozdní hodinu, kdy jsem tam byl skoro sám, jsem před vrcholem mostu měl na tachometru úžasných 30 km/h. Proto jsem si cestou dolů pomáhal motorovou brzdou a těšil jsem se, že aspoň ušetřím firmě za mýto. To jsem nevěděl, že u tohoto auta motorová brzda funguje, ale potom už se autu nechce vůbec jet. Zastavuji na mýtné bráně, než se mi automaticky otevře brána. Pak rozjezd a nic motor chcípl. Nastartovat a rychle se rozjet. A ejhle automatická převodovka se kousla. Zůstala tam seknutá dvojka v manuálu a nic se s tím nedalo dělat. Tak chcípnout a znovu. Kamion se naštěstí rozjel a jel sice pomalu, ale tak jak má.

Ve výsledku jsem si tím že jsem to vzal přes London orbital M25 přes DartforCrossing zajel nějakých 50 km. Časově jsem na tom byl stejně. Ušetřil jsem firmě za mýto. Ale ten vír v nádrži…. Naštěstí jsem druhý den nafasoval diesel kartu a mohl doplnit naftu.

Druhý den jsem jel na tu samou stavbu co včera, s tím samým nákladem co mě nesložili. Zrána jsem měl trošku problémy najít benzínovou pumpu, kde by brali karty EDC, ale na potřetí a použití internetu v mobilu jsem načepoval naftu. Cesta potom už probíhala v poklidu. Posledních deset minut začal foukat silný vítr. To už jsem si pobrukoval písničku: Foukej, foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku, shoď mi jednu nebo dvě 43,5 t nepřevrátíš a až pojedu zpátky prázdný, tak valník taky ne HA HAHA. A hned jsem si šáhl za sebe pro jedno jablíčko.

Pak jsem přijel na stavbu, kde mi hned na bráně sdělili: „ Protože fouká silný vítr, tak nám nejedou jeřáby a nemůžeme tě složit. Počkej do třech odpoledne. Buď se počasí umoudří, nebo Tě pošleme domů.“ Tak jsem se jel otočit do nedaleké industrialzony, kde každý rumunský kamion od včerejška, už měl parkovací pokutu. Nevěřím tomu, že to platí, nebo si z toho něco dělají. A já zastavil před stavbou, nechal jim tam na mě číslo, že jdu nakupovat do nedalekého obchodního centra a že kdyby se umoudřilo počasí, ať zavolají, že přijdu.

Mě čas netrápí, fakturuji v hodinovce a firma má na papírech napsáno, že mě musí složit do dvou hodin, jinak jim účtují penále. Zbytek je už na nich.

Asi po dvou hodinách jsem se vrátil k autu, pak jsem chvilku spal a pak mě asi za  několik dalších hodin složili buldozerem. Při pracovním tempu, které vyvinuli při skládání návěsu, jsem si říkal, jak jen mohli stihnout postavit Olympijský areál. To snad museli začít stavět dvacet let dopředu.

Další dva dny byly hodně podobné, až na to, že mi v jednom kopci chcípli koně na dvojku a já zbylých 200 metrů kopce musel vyjet na jedničku na craula jinak to nejelo. Za mnou obrovská kolona, protože to bylo v malé dědině a v obrovským heblu. A nedalo se mě předjet. Tehdy jsem pochopil, co mysleli Aviatici tím, že v kopcích byli první. Dokonce i lidi chodili pěšky kolem mě rychleji, než já jel.

Kdyby někdo z vás potkal auto na těchto fotkách, tak autor článku v něm určitě nebude, protože byl v této firmě jen na čtyřdenní záskok.

Upozornění pro všechny co jezdí kamionem do Anglie: Nejezděte prosím vás starým BlackwallTunnelem. Je to ten z jihu na sever a najíždí se na něj přes A2. Má nastavené Lasery na 3,965 m a jestli tuto hranici nesplňujete tak vás do tohoto tunelu nepustí.

 

 

Banner