Irena je křestní jméno další ženy, která se živí jako profesionální řidič.
Co tě přivedlo k tomuto povolání, záliba či nutnost, nemožnost jiného zaměstnání ?
Začalo to syndromem „vyhoření“ v oboru cestovního ruchu, po 20 letech práce s lidmi bylo jasné, že změna je nutná. Doprava mi připadala jako obor dostatečně odlišný a zároveň vhodný z hlediska využití dosavadních zkušeností. Zkusila jsem to v kanceláři, ale žít ve vyjetých kolejích pravidelné pracovní doby mě ubíjelo, začala jsem se cpát za volant dodávky a zpestřovat si to občasnými výjezdy. Zjistila jsem, že to bych přesně chtěla dělat. Byla tehdy nouze o řidiče, a tak když mi šéf nabídl, ať si rozšířím řidičák a jdu na větší auto na trvalo, splnil mi tím vlastně přání. Jistěže jsem mohla zvolit spoustu jiných zaměstnání, ale čas běží a nechci ho ztrácet prací, která mě nebaví.
Dá se předpokládat, že musíš mít velkou podporu u své rodiny, protože sice jezdí pár žen, ale přece jen úplně běžné to není. Jaký je tedy postoj tvé rodiny?
Začala jsem netypicky pozdě, dcerám už bylo 15 a 17 let. Nejen že byly naprosto samostatné, ale ta starší se s gustem chopila role vládkyně domácnosti. Manžel má normální pracovní dobu, takže měly na koho se obrátit. Jejich postoj je tedy veskrze kladný. Větší obavy jsem měla z reakce mých rodičů, ale i u nich jsem našla porozumění a snad o mě nemají strach. Je fakt, že ženy budou mít vždycky s touto prací problém, protože jako matky malých dětí jsou nezastupitelné. Případ, kdy jezdí v mezinárodní dopravě dokonce oba rodiče, považuji z hlediska fungování rodiny za vyloučený, i když si to spousta romantiček nepřipouští.
Jsi ze severních Čech, Liberecka, musím se i zeptat na povodně, které tuto oblast postihly. Ptám se spíš, na pocit, jestliže jsi byla pracovně v zahraničí.
Shodou okolností došlo k povodním ve dnech, kdy firma vyslala dvě auta, kolegu a mě, na Mallorku. Euforie z výjimečné cesty byla rázem zkalena starostmi. Volné chvíle na ostrově jsme trávili na internetu a sledovali, co se u nás děje - navíc on patřil k těm postiženým. Liberec zasažen nebyl, ale Liberečáci vyjížděli na pomoc do zaplavených obcí – takže když se ptáš na pocity - nejhorší byla ta bezmoc, že nemůžu přiložit ruku k dílu, když to ti lidé nejvíc potřebují.
Kam vedou nejčastěji tvoje pracovní cesty?
Nejdříve jsem jezdila z 95% do Německa, které považuji za nejvhodnější zemi pro začátečníky – je tam spolehlivé značení a kvalitní silnice. Firma, kde jsem zaměstnaná poslední dva roky, má záběr mnohem širší – podívala jsem se služebně do 20 zemí Evropy. V poslední době nejčastěji Francie, Španělsko a Rakousko.
Kam jezdíš nejraději?
Favoritem je pro mě Švédsko a Skandinávie obecně, ráda jezdím i do Španělska a velmi sympatické je Holandsko. Nejbezpečněji se cítím ve Skandinávii, potom u nás a na Slovensku, následuje Německo a Švýcarsko. Ve všech ostatních zemích musím dbát zvýšených bezpečnostních opatření.
Které úseky silnic máš nejraději ?
Nemám takové priority, na druhu komunikace nezáleží – pro mě je důležitější okolí cesty. Obecně se dá říct, že mám ráda každou silnici, která vede krajem plným přírodních, architektonických nebo technických zajímavostí.
Jaká je kde kvalita odpočívadel a služeb pro ženu – řidičku na cestách?
Kvalitu odpočívadel posuzuji z hlediska bezpečnosti a dostupnosti sociálních zařízení. Po několika případech krádeží zavedla naše firma důrazné doporučení spát na placených, pokud možno hlídaných parkovištích, tam s kvalitou služeb není problém. Upřednostňuji tedy v Německu Autohofy, ve Francii Centre Routier, v Anglii Truck Parky a podobně. Jako žena se často potýkám se zamčenými dámskými toaletami a uráží mě, že se musím jít někam doprošovat klíče (to bývá na parkovištích pro kamiony u velkých firem, ale i na pumpách). Kdybych měla hodnotit také četnost odpočívadel, zvítězila by u mě Francie, kde je na všech typech silnic opravdu příjemný dostatek parkovacích možností.
Nabízí se otázka strava na cestách. Co je nejčastější pokrm a stravuješ se formou konzerv, nebo si prostě někde dáš normální běžný oběd, večeři?
Formou konzerv se nestravuji, to mi ani nechutná. Vařím si sama, ale nejraději si na jídlo zajdu do restaurace, je to pro mě další způsob, jak poznat danou zemi. Snažím se ochutnávat zejména místní speciality, skvělé je například stravování formou volného bufetu ve Francii nebo Španělsku, kde si mohu vybrat od všeho, na co jsem zvědavá. Svoje kouzlo mají i večery mezi auty u grilu s náhodně utvořenou partou kolegů, kdy každý dá něco, pro něco se skočí do obchodu a výsledkem je výborná hostina.
Co kontroly na silnicích a přístup policistů, BAG, celní správy atd ?
S kontrolami na silnicích vesměs problém nemám, pokud je přístup z jejich strany korektní (a to nesouvisí vůbec s tím, jestli jsem žena nebo ne). Firma mě nenutí k žádným podvodům a překračování předpisů, nedělám to ani z vlastní iniciativy, takže procházím kontrolami bez pokut. V cizině jsou mi samozřejmě k dobru znalosti cizích jazyků, jsem schopna leccos vysvětlit nebo obhájit. Mimoto v Německu se mohu obrátit v případě nouze i na kolegyni Helenu ze Sdružení řidičů, která tam trvale žije a němčinou vládne mnohem lépe.
Měla jsi někdy nehodu, popřípadě poskytovala jsi někdy pomoc u nějaké nehody?
Jednou to odnesly plechy (nebo spíš plasty), naštěstí nic horšího. U větší nehody se zraněním jsem se nevyskytla, pochopitelně po tom nijak netoužím, jen se snažím být na to připravena. Zatím jsem u nehod uplatnila pomoc jen technického rázu, jako je zajištění místa nehody, tlumočení, uklidňování, poskytnutí teplého místa na čekání a podobně.
Když zůstane nějaký kolega na parkovišti bez možnosti dostat se na víkend domu svezeš ho?Ptám se proto, že jeden známý byl dva dny s rozbitou dodávkou v německu a žádný český kolega mu nepomohl.
Přirozeně, že ho svezu, také už jsem to několikrát udělala.
Co si obecně myslíš o českých profesionálech. Sám mám totiž pocit, zejména díky poslechu CB vysílaček nejen v Praze, že pojem kolegialita dostal v česku hodně na frak.
Podle mého názoru vymizela ta s nostalgií vzpomínaná kolegialita zároveň s rozmachem autodopravy a ohromným nárůstem počtu řidičů v 90. letech. Dříve vedla k samostatnému řízení kamionu dlouhá cesta pod kontrolou zkušených kolegů, kandidát si to privilegium musel zasloužit nejdřív jako závozník, pak jako dvojka… Dnes svěří firma 40ti tunové auto člověku, který si teprve před půl rokem udělal řidičák skupiny B, hned začal s rozšiřováním oprávnění a nyní smí řídit kamion. Nikdo ho nezná, nikdo neprověřuje, jestli na tu práci má vůbec předpoklady, o morálních vlastnostech ani nemluvě. Staré časy kolegiality jsou pryč, stejně tak pojem profesionál byl devalvován. Částečně hraje roli i to, že technické problémy se už většinou neřeší dvěma páry šikovných rukou, ale telefonem na servis, lidé se už tolik vzájemně nepotřebují.
Máš nějakou kuriozitu z nakládek, případně z cest ?
Člověče vyloženou kuriozitu která by stála za zaznamenání, to teda nemám.
Jsi ze severu, zima dolehla dá se říct na celé Česko, jak se ti jeví údržba v naší zemi co se týká sněhu ?
Vnímám značný rozdíl v přístupu k udržování cest mezi námi a Němci, kteří mají povětrnostní podmínky srovnatelné. Nemůžu se zbavit dojmu, že u nás začne sněžit (mám na mysli běžné sněžení, žádné přívalové srážky – i to je meteorology předem avizováno), počká se až pokrývka dosáhne kalamitního stavu a pak se hrdinně bojuje s kalamitou. Němci kalamitu z takových banálních příčin prostě nedopustí, ošetřují silnice včas a pokud tam dojde ke skutečně kalamitním srážkám a nezvládají to, komunikaci zavřou, dokud není bezpečná. Věřím, že řidiči pluhů a sypačů dělají co mohou, ale bohužel to dělají pozdě a neefektivně.
A po zimě nám přijde jaro, kdy by řidič čekal opravy poničených silnic. Co si myslíš o stavu našich silnic a k čemu nebo ke které zemi se dají tak nějak přirovnat ?
Stav našich silnic je ve srovnání s tzv. západní Evropou katastrofální, mnohdy za hranicí bezpečné sjízdnosti. Hodně kolegů se vysmívá Polsku pro jeho silnice, ale obávám se, že Polsko se svými masivními investicemi do stavby a oprav komunikací nás už nechalo za sebou. Naše silnice začínají být srovnatelné s rumunskými.
Máš pocit, že se kvalitu oprav ovlivňují stavební firmy nedostatečným dodržováním technologických postupů jako je třeba pokládka živice v nepříznivém počasí, nebo je zde nedostatečný dohled státu na kvalitu prováděných prací?(jestli nechceš neodpovídej)
Nevím, kde přesně je chyba, ale že se jedná o nekvalitní práci, to potvrzují mnohé případy. Jsme svědky toho, jak poměrně nové úseky silnic jsou po krátké době znovu uzavírány kvůli opravám a nabízí se podezření, že není v zájmu stavební firmy odvést kvalitní práci, protože takto má zajištěnou zakázku za pár měsíců znovu na tomtéž úseku. Na našich betonových dálnicích si vždy vzpomenu na polskou A4, která je 6 let stará a bez oprav stále perfektní.
Jaké jsou tvoje koníčky a zbývá ti na ně vůbec čas ?
Mým největším koníčkem je klasická hudba. Vlastně nikdy jsem neměla tolik času k poslechu, jako teď v autě, každá země má alespoň jednu rozhlasovou stanici s klasikou a já s nadšením objevuji v této oblasti stále nové obzory. Věnuji se tomu také aktivně jako členka největšího libereckého smíšeného pěveckého sboru Ještěd. Sice občas nějakou zkoušku nebo koncert musím oželet, ale na velké projekty a významné koncerty jsem schopna s firmou dohodnout volno nebo dovolenou.
Protože většinou děláme rozhovor s členy sdružení zeptám i tebe, co tě přivedlo ke vstupu a jak sdružení funguje (velmi stručně činnost, nápad, práce sdružení-petice)
Do sdružení mě přivedlo přesvědčení, že dobré myšlenky, které si dalo do vínku, je zapotřebí podpořit – když už ničím jiným, tak alespoň posílením členské základny. Považuji za nutné udělat něco pro zmírnění informačního chaosu, který mezi řidiči panuje, pomoci těm, kteří vzdor všem školením v začátcích tápou, začít konečně bojovat proti vydírání a šikaně v některých firmách a vrátit pojmu profesionální řidič jeho bývalou prestiž. V tom všem může sdružení pomoci, ale především musí řidiči začít sami u sebe. Dokud bude za dveřmi čekat řada patolízalů ochotných k porušování všech možných předpisů, bude poctivý řidič v mnoha firmách pod tlakem ztráty místa, který nejspíš neustojí.
Je po vánočních svátcích, jak jsi je strávila ? S rodinou nebo na cestách?
Vánoční svátky si nedovedu představit bez rodiny a rodinných tradic, trávila jsem je doma, u rodičů, částečně i s kamarády - odpočinkem, návštěvami, zpěvem a hodováním.
Co čekáš od nového roku ?
Pokud jde o pracovní stránku, stačilo by mi, kdyby nový rok nepřinesl žádnou změnu k horšímu. S prací to vidím pozitivně, neboť firma hospodaří s rozvahou, auto jsem dostala letos nové, to by mě také zradit nemělo. Doufejme, že pokud bude nějaké překvapení, tak jedině příjemné.
Nezbývá než ti popřát spoustu kilometrů bez nehod a hodně štěstí Tobě i Tvojí rodině
Děkuji – i já přeji všem čtenářům mnoho příjemných chvil na cestách a zejména šťastné návraty domů.
Rozhovor vedl Martin Kareš