Vytisknout
Kategorie: Novinky z dopravy
Zobrazení: 5095

     Bylo nebylo, můj životní sen byl stát se řidičem mezinárodní dopravy. Sen se splnil, začal jsem
jezdit. Jezdil jsem především západní země. Psal se rok 2010. Pokrokem času, jsem se dopracoval do
firmy, u které jsem jezdil stabilní trasu, každý týden Praha – Singen. Sedm set dvacet pět kilometrů
tam a potom zase sedm set dvacet pět zpátky. Celá trasa čistě po dálnici, mimo dálnice ani ne dvacet
kilometrů. Krásná práce.


      Přišla chvíle, kdy má stará navigace pro zpětné dokládky a navigování po Stuttgartu nějak
nevyhovovala, nechal jsem si jí zaktualizovat. Cestou jsem jí zkusil zapnout, fungovala deset
kilometrů, pak ztratila signál a už se nepřipojila. Vždy jsem jezdil v průměru sto deseti kilometrů
v hodině. Jednou jsem si řekl, že zkusím ušetřit naftu a pojedu za kamionem. Shodou okolností s tou
nově aktualizovanou navigací, jsem nic neřešil, vyrazil jsem na cestu. Naložil jsem a v klidu pokračoval
ke státní hranici. Někdy v noci jsem zapnul navigaci. Po pár kilometrech ztratila signál a už ho nenašla.
Celá cesta do Singenu se mi pomalou jízdou dost protáhla. Kolem půl třetí ráno se mi rozsvítila
kontrolka mazání, ihned jsem zastavil na čerpací stanici, že koupím olej. Samosebou v tu dobu provoz
nebyl skoro žádný. Šel jsem pro olej, když jsem se vracel, u auta již stáli příslušníci německé policie.
Říkal jsem si, že vše bude v pořádku, autu nic není, já doklady mám také, zboží je ukurtované, mělo
by to být v pořádku. Co čert nechtěl, prohledal jsem celou kabinu, ale své osobní doklady jsem
nenalezl. Volal jsem domů manželce, ta zjistila, že doklady leží na mém pracovním stole. S policisty
jsem dohodl, že manželka doklady naskenuje a pošle, souhlasili. Manželka mi kolem třetí ráno psala,
že doklady jsou na cestě elektronickou poštou. Dorazili kolem čtvrté. Vše v pořádku. Myslel jsem, že
je vše v pořádku, ale pokuta za jízdu bez dokladů je třicet euro. Neměl jsem. Policisté mě po chvíli
umlouvání pustili. Dolil jsem olej a pokračoval v cestě. Zbývalo mi asi deset kilometrů do Singenu na
mé oblíbené nocležiště. Dorazil jsem a za mnou poblikávalo auto. Říkám si, volné parkoviště a někdo
se nemůže vejít? Popojel jsem a v tom se autíčko rozblikalo modře, následovala další kontrola. Ovšem
ta neřešila doklady ale náklad, otevřel jsem jim auto, tam byla jedna paleta, zakurtovaná do kříže,
nicméně jedna kurta byla povolená a byl z toho problém. Ten mělo vyřešit třicet euro, ale neměl
jsem, smilovali se, nechali mě být, popřáli dobrou noc a odjeli. Dva kanystry plné nafty, kterou jsem
ekonomickou jízdou ušetřil, přehlédli. Ráno po složení jsem vyrazil směr Stuttgart na adresu dokládky
domů. Po ujetí pár kilometrů mě opět stahuje celní správa na parkoviště a probíhá kontrola. Nastává
zase problém, mám tam kanystry s naftou. Policistka mi vysvětlila, že pokud není nafta německá,
musím zaplatit třicet euro, které jsem neměl. Zase se mi to povedlo usmlouvat. Dorazil jsem na
nakládku, nevyspalý, unavený, a když jsem zjistil, že zboží bude připraveno za 7 hodin, tak i otrávený.
Psal jsem dispečerovi, jestli to myslí vážně, nebo si dělá legraci. Odepsal, ať jdu spát. Asi toleroval, že
jsem celou noc jel. Probudil jsem se v půl páté odpoledne. Kouknu na telefon a tam mnoho
nepřijatých hovorů od dispečera. Volal jsem ihned na zpět co se děje. Bylo mi oznámeno, že jsem
zameškal nakládku o pár kilometrů dál a že mám problém. Po předchozích zkušenostech s tímto
dispečerem jsem si řekl, že to zkusím sám na sebe, že to nemůže být tak těžké……
Psal se květen 2012. Koupil jsem svou první dodávku. Trošku poopravil a vydal jsem se brázdit
evropské cesty sám na sebe. Počáteční investice byla docela vysoká, většina spedic, které dávají
práci, mají splatnost dva měsíce a více. Jezdil jsem, úspěšně jsem sháněl práci a vše mi vycházelo.

 

V říjnu téhož roku jsem si řekl, že bych mohl přikoupit ještě jednu mladší dodávku.
A jak jsem řekl, tak se stalo, pořídil jsem mladšího mercedesa. Samosebou na dvou autech
nemůžu jezdit sám. Kamarád tou dobou hledal práci. Tak jsme se dohodli a vyrazil se starším autem
brázdit silnice naší vlasti. Zajišťoval jsem tou dobou už práci pro obě auta a jezdil jsem. Jenže chvílemi
jsem si přišel spíš jako chůva, než jako dispečer. Vysvětlovat šoférovi, kudy se dostane kam, kde má
co udělat, kde vypsat jaké papíry, to se dá jednou, možná dvakrát, při nejhorším i třikrát, ale ne
pětkrát denně. První větší perličkou bylo pondělní vyjetí s nákladem do Ostravy a zpátečkou ze
Šumperka, tam řidič v podvečer zjistil, že ho naloží až ráno a volal mi s hotovou věcí, že jede domů a
ráno tam sjede. Dost času mi trvalo, než jsem mu vysvětlil, že tam musí nocovat. Po pár měsících
přijel v pátek z týdenního turnusu, jako pokaždé, dostal ode mě výplatu a jel domů, nic neříkal, vše
bylo v pořádku. O víkendu mě navštívil pantáta a ptal se mě, co jsem dělal s autem, že zadní dveře,
které jsme o měsíc dřív nově lakovali, jsou celé ohnuté. Nevěděl jsem o ničem. Ihned jsem volal řidiči.
Ten mi řekl, že se to stalo náhodou, že founul vítr a přivřeli se vrata, když se zrovna zvedala rampa.
OK, stane se, ale proč mi to neřekl, když přivezl auto na firmu? Asi jsem moc důvěřoval a
nekontroloval auto důsledně. Následně jsme spolu rozvázali spolupráci. Po uplynutí cca měsíce jsem
z při uzávěrce vyúčtování karet zjistil, že bez mého vědomí si sám vybíral peníze, aniž bych o tom
věděl. Zase má blbost, zpětně z něj peníze dostanu jen těžko, má u mě velké mínus.
V prosinci 2012 jsem přibral jako posilu dalšího kamaráda, který vystřídal toho předchozího. Oba
jsme jezdili, vše se mi zdálo v pořádku. Přišly vánoce, nebyla práce mezi svátky a řidič si potřeboval
přivydělat. Přjel za mnou do dílny a ptal se, jestli mám práci nebo ne, že má možnost jít na brigádu na
týden jinam. Souhlasil jsem. Při odchodu z dílny mi nabídl naftu za směšné peníze. Důvěřoval jsem
mu, takže jsem zaplatil 2 sudy. To byla osudová chyba. Už jsem ho neviděl.

Leden 2013 přichází mladý nadějný borec, nějakou praxi po vnitru už měl za sebou. Odjezdil
zhruba měsíc, dělali jsme svoz zboží pro obchodní řetězec. V pátek jsme měli trasy Brno a Ostrava.
Vyjížděli jsme na stejno, já z Brna, on z Ostravy. Ve Starém Kolíně jsme se sešli skoro nastejno. Ještě
mi říkal, že auto nic moc závodník. Po vykládce se mě zeptal, zdali si nemůže půjčit auto na víkend
domů. Slíbil, že co projede, to dotankuje a ještě auto umyje. Souhlasil jsem. V neděli ráno k nám
přišel jeho otec, s tím, že co u nich před domem dělá naše auto, ať si ho laskavě odvezu. Dobře, šel
jsem pro auto. Autu chyběl levý přední blinkr, umyté nebylo, sotva jsem ho nastartoval, vyrazil jsem
na cestu domů. Motoricky se mi to zdálo strašně divné, vůbec to nejelo. Řízení šlo z těžka jak u staré
tatry. Volal jsem mu, kde nechal blinkr a trval jsem na jeho zaplacení, nový stál asi sto korun, takže
šlo spíše o princip. Hádal se, že to platit nebude, že ten blinkr tam nebyl, když vyjížděl. Jenže než
vyjel, auto bylo v myčce a já mám rád čistá auta a vždy po mytí si je fotím. Blinkr tam byl. Po hádce
jsme se rozloučili. Auto jelo na dílnu, závady: zapečené pístní kroužky a servo řízení v háji. Dali jsme
se svépomocí do opravy, nicméně generálka motoru není na dva dny.
Počátkem března 2013 se nahromadilo nějak moc práce a jedno auto nestíhalo. Byl jsem nucen
přikoupit ještě jedno větší. Začalo být dost práce. Přijmul jsem dalšího řidiče. V té době jsem měl
rozjednanou spolupráci s jednou balíkovkou. Dohodli jsme se, že do toho půjdu. Řidič dostal novější
auto k domu, klíče, telefon, navigaci, prostě vše co potřeboval k výkonu svého zaměstnání. Jeho první
den na trase bylo patnáct míst od Poděbrad až po Milovice. Vcelku nic složitého, nicméně po obědě
mi zazvonil telefon, že to nezvládá, ať přijedu mu pomoct, že se to musí naučit. Za dvě hodiny bylo
hotovo. Asi to pochopil, pokyny dispečingu na následující den zněly, o šesté ráno zavolejte, zdali je
práce. Řidič volal, řekli mu, ať zavolá v sedm, volal, odkázali ho na odpolední směnu. Takhle celých 14
dnů. Takže se výdělek nekonal, spíše prodělek z mojí strany. Výsledná fakturace dané firmě byla
opravdu slabá. Nicméně pořád jsem doufal v lepší zítřky z jejich strany.

Najednou v pátek po obědě zazvonil telefon, že potřebují nutně auto na rozvoz zboží do
Uhlířských Janovic. Auto i s řidičem měli přistavené za půl hodiny. Dispečer mi do telefonu líčil, že
není podstatné rozvést všechno, když něco zbyde, rozveze to auto v sobotu. Z depa auto odjíždělo
naložené po třetí odpoledne, protože kamion se zbožím, které mělo pokračovat dál, přijel až v půl
třetí. Trasa ale byla trošku mimo rozpočet a okruh byl velký, že by to auto nemohlo celé stihnout, ani
kdyby začalo ráno. Řidič dorazil domů v deset večer s tím, že mu zbylo sedm zásilek, kde mu zákazníci
jasně řekli, že v osm večer do firmy opravdu nepoletí. Vystavení vyúčtování firmě trvalo týden, po
mých urgencích kolik mám fakturovat, mi bylo sděleno, že nic, že těch zbylých sedm míst muselo
rozvést druhý den jiné auto, a že to bylo pro ně dost prodělečné. Rozvázali jsme tedy spolupráci.
Řidič měl praxi s ježděním po evropě, tak jsme se dohodli, že zkusíme udělat nějaké svozy zboží do
Německa a pak zase zpátky. Všechno bylo s krásnou časovou rezervou. Jenže ráno si řidič přispal a na
nakládku dorazil o 2 hodiny později a už se to celé vezlo. V noci dorazil se zpožděním cca 8 hodin. No
dobře, sběráky nejezdil, zvykne si. V neděli mi volal známý, že mu onemocněl šofér, jestli nevím o
někom, kdo by si brigádně odjel do Německa na trasu do Singenu. Domluvil sem se s řidičem, že to
odjede. Hodinu před odjezdem mi napsal sms, že nemůže, že má zítra soud. Začal maraton vymýšlení,
kdo pojede. Samozřejmě se řidič již více neozval.
V průběhu času, kdy se řešila s jedním řidičem balíkovka, jsem měl ještě jednoho řidiče, který mi
jezdil od půlky března na tom nejstarším autě po vnitru. Vesměs stálé točky do Ostravy. Nechápal
jsem ho, celý týden trávil v malé kabině spolu se svou družkou, celou trasu si vypisoval vesnici od
vesnice, aby nikde nezabloudil, přičemž ve voze měl navigaci i mapu.
Ještě v tomto čase se řešila možná smlouva na budoucí spolupráci rozvozu potravin po Praze. Byl
to obrovský kontrakt. Mělo se pořídit 5 nových vozidel s chlazením. Vše vypadalo nadějně, udělal
jsem nejlepší nabídku na cenu. Vyhrál jsem výběrové řízení, mělo následovat sepsání smlouvy. To se
mělo konat ve čtvrtek daného týdne. Byli jsme domluveni na místě i čase.
Zpátky k Singenu, do kterého se odjíždělo v úterý, vyslal jsem tam onoho řidiče, který si dělal
harmonogramy. Do cíle dorazil v pohodě, nicméně na cestu zpátky ho čekalo překvapení, bylo
potřeba ještě vyzvednout nějaké zboží v Mnichově a v Salzburku. Nějak se dostal až na hraniční
přechod Strážný. Cestou necestou se vydal směrem ku Praze. Někdy kolem jedenácté hodiny večer
mě překvapil telefon. Řidič volal, že zapadl do sněhové závěje a auto stojí jen na třech kolech, jedno
má ve vzduchu nad příkopem. Kolem auta prý metr sněhu. Začal jsem zjištovat jeho umístění a dané
možnosti vyproštění. Než jsem dokázal cokoli zjistit, volal, že si zavolal hasiče. Po hodině k němu
dorazili. Přišli pěšky, s tatrou uvázli kilometr od něj. Zjištoval jsem veškeré možnosti. Celou noc jsem
strávil na telefonu. Volal jsem všechny složky, které existují, nikdo do těch končin nechtěl jet mému
řidiči pomoci. V sedm ráno jsem zjistil telefon na lesní správu, která má území na starosti. Předal jsem
řidiči telefon na správce revíru, dohodli se, někdo od nich přijel s traktorem, řidiče vytáhl na cestu a
pokračoval dál. Já jsem po té unavující noci šel spát. V devět hodin ráno zazvonil telefon, já jsem spal
jak tele. Zvedla ho manželka, volal kdosi, že se mnou potřebuje nutně mluvit, ale neřekl důvod, nic.
Žena mu řekla, že jsem celou noc pracoval a že spím. Volal jsem mu kolem jedenácté hodiny
nazpátek. Byl to společník z firmy, se kterou jsme měli podepisovat velký kontrakt. Oznámil mi, že
jsem byl vyřazen z výběrového řízení, že potřebovali podepsat smlouvu o den dřív. Asi smůla.
S řidičem jsem se vzájemně dohodl, že bude lepší tu spolupráci ukončit. Tak odešel, přišla etapa
dalšího. Nastoupil na nejnovější vozidlo, dostal navigaci, telefon, vše co potřeboval k výkonu práce.
Přišla první výplata, vše v pořádku. Odjezdil zhruba další dva týdny, vyžádal si zálohu na výplatu, že
nutně potřebuje něco zaplatit, jinak je bez bydlení. Dal jsem mu výplatu. Na pátek byla práce směrem
do Ostravy, ale onnemohl, ale že místo něj pojede jeho tchán, jenže my jsme měli vyrážet na sraz
dopravců v Liberci. Plán byl více než jasný, v pátek Ostravu odjede tchán, odpoledne se u mě přehodí
a pojede řidič normálně na sraz. Tchán ovšem vyzvedával mého kamaráda cestou, jel také na sraz.
Můj řidič, když zjistil, že s ním jede kolega profesionální řidič, tak do sebe kopnul pivo. Ok, cestu
odřídil kamarád. Nějak to na akci přehnal s alkoholem, takže domů jsme řídili já s manželkou, každý
jedno auto. Po víkendu se již neozval. Navigaci, peníze, které dostal dopředu, i služební telefon jsem
dodnes neviděl.

Ještě než odešel, dohodl pronájem jednoho z mých aut jedné cateringové firmě do Prahy. Pro
auto si přijeli jeden den večer. Druhý den ráno mi zvonil od půl páté telefon, po zvednutí mi řidič
oznámil, že se mu zasekl klíč v zadních dveřích, jestli nemám náhradní, samosebou, žemám. Zeptal
jsem se kde stojí, odvětil, že před terminálem pražského letiště. Ač nerad, vydal jsem se na cestu
směrem do Prahy. Cestou k letišti něco začalo v autě divně rachotit. Auto jsem odemkl a vydal se
zpátky směrem domů. Pár kilometrů od letiště auto přestalo jet. Sotva jsem sjel z dálnice. Něco
s motorem. Zavolal jsem si odtah a jelo se domů. Na autě praskla klika. Měl jsem ho sotva půl roku.
Najeto necelých dvacet tisíc kilometrů. Asi smůla.
Počátkem června jsem měl již nějakou práci rozjednanou, nějakou jistou, ale ještě jsem pokukoval
jinde. Protože přes léto bývá všude mrtvo, rozhodl jsem se jezdit si sám. Jezdil jsem zhruba do konce
července. Posléze dispečerka z firem, pro které jsem jezdil, naznačila, že jestli chci práci, musím si
zaplatit, nicméně to není nic pro mě. Odmítl jsem. V další době mi volala už jen, když potřebovala
přepravy v okruhu třiceti kilometrů za pár korun.
Přišla polovina srpna 2013 a napsal mi jeden člověk, zdali nehledám řidiče, říkal jsem, že ne. Je
málo práce a jsem rád, že jezdím sám. On mi napsal, že ví o práci, pokud ho vezmu, tak že mi práci
zajistí. Nějak jsme se dohodli. Nastal první zkušební týden. Oprášil jsem databanky nákladů a začal
mu dávat práci, jako když jsem začínal a hledal jsem jí sobě. Nebyl to med ani tenkrát, ale přeci jen se
dala sehnat práce, která byla placená minimálně jedním směrem v plné hodnotě celovozové
přepravy, aniž bych musel do jednoho auta nacpat 30 nákladů po pětistovce.
V dnešním světě logistiky se ale pár věcí změnilo. Beru li v potaz maximální nosnost vozu i jeho
paletové dispozice, tak vozy mají nosnost cca 1200kg a pojmou až 8 palet. Prohlížím li seznam
přeprav a oslovuji různé spedice, které je zadávají, nestačím se divit. Náklady o váze 1,5t s cenou pod
9,- Kč na km? Náklady s váhou 1t s cenou pod 7 Kč na km? O těch menších ani nemluvím.
Říkám si – čím to tedy je? Když se zamyslím, jak jsem začínal já – nikdy jsem nejel pod 10 korun za
kilometr, měl jsem většinou celovozové přepravy na export a svoz na import, ale rozpočítaný dle
kilogramů či palet na přesnou vzdálenost. Snažil jsem se o co nejmenší přejezdy či nájezdy, abych
nebyl ve ztrátě. Vzal jsem si z toho dost zkušeností. Už i dost mých zákazníků pochopilo, že když chtějí
odvést jejich náklad do „Kotěhůlek“, že odtamtud z 99% náklad zpátky neseženu. Ale spousta firem a
především spedic to asi ještě nepostřehla, že když povezu náklad například do Špindlerova Mlýna –
těžko odtud seženu zpátečku ten den a kdoví jestli ten týden.
Nicméně v praxi se dokázalo, že na trase pro automobilku – Mladá Boleslav – Vrchlabí, která se
jezdila placená v „kolečku“, se našel kolega profesionál, který zjistil, že jeho auto má spotřebu 3 Kč na
km a zvládne to jezdit za 5 Kč na km nebo za 10 Kč jednosměrně. A bylo po práci. Protože, já jsem
cenou níže nemohl. Jak bych také mohl, když můj vozový park má v průměru náklady na jeden
kilometr kolem 6 korun. Ten kdo v té zakázce podrazil cenu, zřejmě asi nepočítal opotřebení
pneumatik, brzdových destiček, motorového oleje a dalších propriet, které také platíme.
Další věc, nad kterou by se spousta dopravců měla zamyslet je překládání jejich vozů. Nebavím se
o 10-20%, ale o 100%. Když vezmeme v potaz, že plachtová dodávka má nosnost cca 1200 kg, ale
reálně uveze s přehledem 2,5t, mnoho dopravců toho hojně využívá. Nicméně kazí tím ceny pro
ostatní dopravce, kteří si nechtějí připustit žádné riziko, ať už defektu na pneumatice, či vysokou
pokutou při vážní kontrole. Již několikrát jsem byl svědkem toho, jak řidič přeložené dodávky cestoval
z Evropy vlakem domů. Ale proč tedy překládají? Protože skládají ty náklady z různých databank k
sobě. Z korunových položek nadělají tisíce a cesta se jim relativně „vyplatí“. To, že řidič přestává být
řidičem a stává se z něj pošťák, to už nikdo neřeší. Nicméně vinu na tom nesou především dopravci,
kteří jednou firmě či spedici povolili a povolují pořád.
Proto asi nezbude než čekat, až se dané firmy rozhodnou ukončit kariéru „nadměrných“
dodávkářů, nebo alespoň přestanou podlézat firmám a spedicím. Pak možná bude i v našich
končinách dopravcům zase dobře.
Jak řidič slíbil, tak se opravdu konalo, od začátku září jsme jezdili pro plzeňskou spedici. Vše bylo
v pořádku, až do konce listopadu, kdy se řidič pořád dohadoval o penězích, i přesto, že domluva byla
jasná, výplata každý měsíc k patnáctému, chtěl peníze, jak se mu to zrovna hodilo. Začátkem prosince
jsme se na to konto rozhádali definitivně.
Přes známého jsem sehnal náhradního řidiče, jeho trasa byla už od pátku jasně daná. Na
podepsání smlouvy a následný odjezd se opozdil o zhruba 3 hodiny. Ještě jsem mu stihl ráno naložit
auto a připravit k odjezdu. Měl jasný cíl, Berlín. Vyjížděl o půlnoci, nejdéle v šest ráno měl vykládat.
Vykládal až v poledne. Potom mi volal, že se mu zabil v autě bratr, že potřebuje nutně domů. Po
vzájemné dohodě mezi ním, mnou a dispečerkou jsme se domluvili, že pojede přes Lipsko, Drážďany
a Karlovy Vary směrem do Čech, že následující den bude doma. Souhlasil. Do večera jsem o ničem
nevěděl, až v půl sedmé přišla sms z banky, že auto tankovalo na Petrovicích ve směru do republiky.
Zdálo se mi to nějaké divné. Volal jsem mu, telefon vypnutý. Volal jsem dispečerce, ta mi jen řekla, že
nenaložil a poslal jí kamsi. Začal strach, zdali vůbec složil v Berlíně a jak utíkal čas, měl jsem i čím dál
větší strach o to, kam jede a jestli ještě své auto uvidím. Naštěstí po osmé večer dorazil na firmu. Byla
to úleva. Ihned jsme ukončili pracovní dohodu.
S autem se ihned vracel zpátky do německa můj kamarád. Ten zaskakoval celý týden. Přišel čas
před vánoci a nastoupil mladý hoch, který chtěl získat praxi v ježdění po Evropě. Řekl jsem si proč ne,
taky jsem tak začínal. Až do ledna bylo vše v pořádku, pak přišla nehoda. Na autě totální škoda. Řidiče
jsem stáhl do republiky, s tím, že bude jezdit na vnitru, souhlasil, nicméně nebyla práce, tak sme se
dohodli, že v pátek ráno ho manželka odveze na vlak a pojede domů. V jedenáct hodin mi zazvonil
telefon, zdali mám volné auto, že je práce směrem do Lucemburska, řekl jsem, že mám, domluvil
jsem si nakládkové okno na druhou hodinu odpoledne. Odjel jsem do železářství pro oka, aby bylo
možné auto zaplombovat. Po návratu domů, když jsem chtěl jít k autu, jsem zjistil, že doma nejsou
klíče. Volal jsem řidiči, ten mi řekl, že je má u sebe. Požádal jsem ho, zdali je schopen mi je dovést,
řekl, že ano. Za hodinu jsem mu volal kde je, řekl mi, že nemá na benzín směrem ke mně. V tu chvíli
mě zamrazilo, bydlel sto padesát kilometrů ode mě. Volal jsem s nejhorším pocitem provinění na
spedici, která nám dávala tuhle práci, že bohužel nemůžeme jet naložit. Po vyslechnutí celého
rozhovoru, který byl dost obsáhlý, nicméně po vynechání sprostých slov by byl prázdný, jsem se
dozvěděl, že máme útrum na veškerou práci, kterou nám firma dávala. Dost to zamrzelo. Asi smůla.
Pár dnů nato mi řidič přes sociální síť napsal, že spolupráci se mnou ukončuje, že to je pro něj
daleko. Měl jsem pochopení, stane se. V tom se mi ozval jeden starý známý, že hledá práci jako řidič,
že má praxi a hledá něco stálého, říkal jsem si, jak super chvíle přišla. Nicméně přišla chvilka, kdy měl
nastoupit a odjíždět. V neděli večer mi zavolal, že nemá na benzín, jestli bych pro něj nepřijel. Dojel
jsem pro něj, natankoval do jeho osobáku a jeli jsme ke mně. K mému údivu sebou táhl na týdení
turnus syna. Týden utekl jako voda, vše bylo v pořádku, řidič odjel domů, tankovací karty i telefon
jsem mu nechal, domluva přeci byla, že po neděli vyrazí na další turnus. V pondělí dopoledne mi volal
s tím, že následující den musí k soudu, jestli může přijet v úterý kolem oběda, říkal jsem, že to asi
nebude tak hrozné, že v pohodě. V úterý v poledne mi psal, že vyráží. Takhle až do večera, to mi
začalo být divné. Večer jsem sehnal náhradního řidiče, který turnus odjel. Cestou se stavil pro karty a
telefon. Po zpětné kontrole účtu jsem zjistil, že z mé bankovní karty si vybral bez mého vědomí větší
finanční částku. Nicméně nic závratného, co by mě zabilo. Promarnil jsem už víc peněz, tohle mě
nezabije, říkal jsem si. Za dalších čtrnáct dnů dorazilo vyúčtování za telefon a tam ve výpise hovorů
bylo volání na informační linky, přes dvacet minut za skoro sedm set korun. To jsem mu ihned volal,
co to má znamenat, odpovědí mi bylo, že neví co to je, ale pokud jsem tak chamtivý, že mi ty peníze
pošle. Dal jsem mu číslo účtu a dodnes čekám, kdy přijdou. O další týden později dorazilo vyúčtování
za naftu z minulého měsíce. Tam byla nesmyslná částka za tankování v čechách, začala důsledná
kontrola, kdy to bylo a kde auto jezdilo. Protankovaných skoro sedm tisíc bylo v době kdy s autem
vůbec nebyl. Opět moje hloupost, že jsem důvěřoval starým známým.
Budu mít někdy také trošku štěstí? ….

Poznámka redakce:
Na základě Vašich ohlasů, čekejte pokračování článku z pohledu druhé strany, tedy ze strany řidičů
a jiných dopravců.